Reportáž: O dokonalém díle architektury aneb jak probíhala obnova katedrály Božského spasitele v Ostravě

Za velké pozornosti veřejnosti i médií byla od září roku 2014 do listopadu roku loňského rekonstruována katedrála Božského spasitele v samém centru Ostravy. Zájem byl pochopitelný. Monumentální stavba postavená v letech 1883 až 1889 je denně na očích tisícům lidí, kteří v posledních několika letech byli svědky zhoršujícího se stavu fasády i dalších konstrukcí. To už je ovšem minulostí a druhý největší kostel na Moravě žije svým novým životem.

Investor, kterým je Ostravsko-opavské biskupství, měl v úmyslu svůj hlavní kostel rekonstruovat už dříve, avšak dlouhodobě se naráželo na finanční limity. Na těch končily nejrůznější studie a záměry, jak obnovit krásu jedné z dominant moravskoslezské metropole, kterou navrhl v novorenesančním slohu rakouský architekt Gustav Meretta. Vše se definitivně změnilo až s podzimem roku 2014, kdy byly zahájeny stavební práce na obnově katedrály, kterou na Moravě svojí velikostí překoná jen velehradská bazilika.

Obnova začala vyhodnocením vad

„Když člověk přistoupí k takové stavbě, ví, že může jenom zkazit. Na ní se nedá nic zlepšit, ať chcete nebo ne. Je to konstrukčně dokonalá, obrovská stavba. Neumím si představit, že by něco takového mohlo v dnešní době vzniknout, už jen z investičních důvodů,“ začíná téma obnovy památky ostravský architekt a projektant Tomáš Šonovský, který se společně s investorem i realizačními firmami musel vypořádat s celou řadou náročných úkolů a najít pro ně ta nejlepší řešení.

Stěžejním faktorem bylo už na začátku vyhodnocení vad, které kostel měl. My se v tomto článku zaměříme na ty nejzásadnější. „Obvodová konstrukce praskala, což bylo patrné na zdivu a omítkách. Oni už při původní realizaci měli s takovou rozsáhlou stavbou problémy. Obě věže mají totiž větší hmotnost než loď kostela, což je důvod, proč se konstrukce začaly otevírat,“ navazuje architekt s tím, že praskliny nijak neohrožovaly statiku budovy, ale spíše působily opticky nevhodně.

V rámci možných řešení se diskutovalo o spoutání celé stavby lany či dokonce o injektážích podloží, ale nakonec zůstalo u citlivějšího přístupu, který respektuje charakter historické stavby. „Kostel je postavený z klasických cihel a kamene, nemá vůbec žádný ztužující věnec, kterým se poutají všechny současné budovy. Ztužujícím prvkem v obvodové konstrukci jsou tlusté břidlicové desky, které jsou zatížené dalším zdivem. Tím naši předkové vytvořili úžasně pružnou konstrukci, která má sice velké množství trhlinek, ale působí pružně a nenarušuje statiku,“ říká Šonovský.

Ve výsledku tedy došlo pouze k lokálním vysprávkám trhlin ocelovými výztužemi a počítá se s tím, že omítka může v budoucnu opět praskat v reakci na jeden až dvoumilimetrové posuny. Avšak obvodová konstrukce rozhodně nebyla jediným oříškem.

Podlaha jako zásadní konstrukční problém

V katedrále se dále musela vyměnit celá konstrukce podlahy, která už od samých počátků nebyla optimálně vyřešena. Ještě dvacet let po otevření se tam údajně chodilo pouze po dřevěných deskách, až časem byla vytvořena opět pružná skladba z kamenného násypu, cihel a finální vrstvy z keramických dlaždic.

Pokud celá rekonstrukce byla naléhavou záležitostí, tak u podlahy to platilo dvojnásob. Za více než sto dvacet let užívání byla zvlněná a místy se dokonce propadala. Důležitým aspektem bylo také to, že v katedrále po celou dobu scházela izolace proti spodní vodě. „Jako řešení jsme vymysleli konstrukci, která snad nikde jinde v republice v takovém rozsahu není. Použili jsme konstrukční sítě, geomříže ze speciálního plastu, které se používají v silničním stavitelství. Dávají se mezi vrstvy kameniva, čímž se vytvoří pevná vrstva přenášející tahové napětí. Na ni jsme použili vrstvu z paropropustného betonu a na něj repliku původních dlaždic,“ vysvětluje Šonovský.

S realizací paropropustného betonu se muselo experimentovat, neboť v takovém rozsahu s ním nebyly zkušenosti. Totéž platilo i pro spárovací hmoty, které jsou běžně vyráběny pro opačné požadavky, tedy aby vodní páru do konstrukce nepropouštěly. Finálně se pak řešil náročný kladečský plán vycházející z geodetického měření, který sloužil jako podklad pro pokládku replik historických dlaždic na plochu podlahy o výměře bezmála 1 200 metrů čtverečních.

Co obnášela rekonstrukce věží a střechy?

V případě rekonstrukce momumentálních věží, které sahají do výšky 67 metrů, se až po zbudování lešení zjistilo, v jakém stavu vlastně je jejich ocelová konstrukce. V původních plánech architekta Meretty sice byl klasický dřevěný krov, ale v době výstavby prý přišly vítkovické ocelárny s nabídkou ocelové nosné konstrukce. Ta byla pokryta zinkovým plechem (později mědí) a na vrcholech věží byly posazeny měděné báně, z nichž se směrem k obloze tyčily masivní kříže.

„Zapomnělo se ale na to, že ocel a měď vytváří elektrický článek, takže v báních kondenzovala voda, která volně stékala na ocelovou konstrukci, která byla v některých místech značně zrezivělá. Když jsme se dostali nahoru, zjistili jsme navíc, že kříže se daly z věží sundat rukou. Hrozilo, že by mohly spadnout,“ přibližuje stav projektant, který se po konzultacích s ocelářskými odborníky rozhodl pro sanaci nosné konstrukce speciálním betonem. Báně se udělaly nově měděné pozlacené a kříže pro změnu ocelové pozinkované.

Zcela jiným případem byl dřevěný krov nad hlavní lodí katedrály. „Zachoval se celkově v dobrém stavu, ale byla tam zvláštnost, že původní zinkový plech byl přikotvený na latích. Střecha dále neměla vhodné větrání. Takže jsme krov celý odvětrali, v hřebeni je větrací stříška a kolem říms přisávání, což odpovídá dnešním normám,“ zaměřuje se na další z řady detailů Šonovský. O některých z nich by se daly psát samostatné články, třeba o tom, jak se měnilo zhlaví jednoho z poškozených trámů, který měl profil 50 x 70 cm!

Nyní se však věnujeme celkovému průběhu, a tak již přejdeme k tématu střešní krytiny. V rámci renovace byla použita falcovaná krytina z titanzinku (pásy o šířce 333 mm) na pokrytí hlavní lodi a trapézový formát ze stejného materiálu byl zvolen pro střechy obou věží. Současný vzhled přitom vycházel z dobových fotek a zmínek o použití zinku v historických pramenech. To byl hlavní důvod, proč nakonec byla vybrána architektonicky atraktivní, vysoce odolná a bezúdržbová titanzinková krytina.

„Vycházeli jsme z fotek, podle kterých to vypadalo, že na věžích kdysi položili trapézový plech a na nárožích ho spojili atypickými lištami. Památkáři potvrdili, že to je poslední dochovaná podoba kostela. Dá se říct, že jsme se pokorně vrátili k tomu, co tam bylo dříve,“ komentuje projektant způsob, jakým se postupovalo při rekonstrukci střešní krytiny. Také v tomto případě se odráží celkový přístup ke stavbě, která má bohatou historii a kterou si sebevětší odborník zkrátka nemůže přizpůsobit k obrazu svému. Naopak musí akceptovat to, co je už předem dáno.

Důležité je respektovat duch stavby

„Pokud jde o obnovu historické památky, je třeba k tomu tak přistupovat. Ambice nás architektů se musejí potlačit, důležité je respektovat duch stavby. Vždycky se u takových projektů bavíme o tom, kam až jít, kam se vracet. Osobně mi pomáhá, že už od začátku vše konzultuji s památkáři, člověk se pak vyhne slepým uličkám,“ dodává Šonovský, který jako příklad „svévolného“ přístupu uvádí předchozí opravu fasády katedrály. „Myslím si, že ta moc povedená nebyla. Barevnost přebíjela architekturu katedrály, která je tak bohatá a nádherně členěná, že není třeba to přehánět s barevností, cokoli zlepšovat či dohánět,“ uzavírá jedna z hlavních postav současné obnovy. Národní památkový ústav ji navrhl na cenu „Patrimonium pro futuro“ za Moravskoslezský kraj, v níž se oceňují zdařilé počiny v oblasti památkové péče.

Když už byla řeč o fasádě katedrály, ta by sama o sobě opět vydala na samostatné téma, ať už z důvodu hledání optimální barevnosti či hlavně restaurátorských prací, které prováděl ostravský umělecký sochař Jakub Gajda. Kromě sochařských výzdob však byly restaurovány i monumentální sloupy z boleslaveckého pískovce, dále také dřevěný kazetový strop v lodi kostela, šedesát kusů lavic z dubového dřeva, mříže, kříže a vstupní dveře, včetně unikátně řešených částečně zasouvacích dveří hlavního vstupu. K výměně prvků se přistoupilo u dřevěných okenic u zvonů na věžích a ciferníků věžních hodin. Součástí rozsáhlé obnovy byla rovněž oprava oken, elektroinstalace, osvětlení v interiéru, vnitřní výmalba, čištění a ladění varhan.

Jako prvek zastupující ryze moderní trendy pak byly do vnitřních oken vsazeny transparentní displeje s projekcemi děl studentů Fakulty umění Ostravské univerzity, které mají nahradit klasické vitráže. Díky moderní technologii lze motivy zobrazované v oknech měnit. V katedrále bylo nově také zřízeno informační centrum, pořádají se zde koncerty a výstavy. V prostoru podvěží jsou nově vybudována sociální zařízení. Velkou změnou je i to, že v rámci uvedení do „nového života“ je katedrála zpřístupněna veřejnosti i mimo pravidelné bohoslužby. Denně kromě pondělí se tak kdokoli může pokochat její obnovenou podobou. A zvědavost je velká, v letošním roce katedrálu takto navštívilo už více než dvacet tisíc lidí...

Rekonstrukce očima Marka Fichny (stavbyvedoucího realizační firmy Fichna – Hudeczek):

„Na katedrále jsme prováděli kompletní rekonstrukci od střechy a fasády až po interiéry, nové sociální zařízení a podlahu. Dá se říct, že to byla naše vůbec největší realizace. Zmínil bych se hlavně o obnově fasády, která byla naposled opravována zhruba před dvaceti lety, kdy se na ní dal nějaký akrylátový nátěr, který jsme z celé plochy odstranili. Museli jsme zachovat původní prvky a skladbu fasády, kterou navrhl pan architekt Šonovský. Otlučená místa jsme nahrazovali maltou s vláknem. Nesoudržná místa se překryla hrubou omítkou, na kterou přišla vrstva štuku. Nakonec se vybírala barevnost finálního nátěru. Vycházeli jsme ze vzorků, které našli památkáři v rámci průzkumů. Předchozí kombinace červené se žlutou totiž neměla žádné historické opodstatnění. Jinak byla náročnost fasády určena hlavně sochařskou výzdobou, kterou restauroval pan Gajda. My jsme dělali čistě stavební část, tedy větší plochy, což se řemeslně provádí snadněji než drobné štukatérské prvky. Celkově vzato je pro nás možnost podílet se na obnově katedrály Božského spasitele tou nejlepší referencí.“

Charakteristika stavby:

  • katedrála je trojlodní se zakončenou půlkruhovou apsidou
  • hlavní chrámová loď je 14 metrů široká a 22 metrů vysoká, boční lodě jsou 7 metrů široké a 10 metrů vysoké
  • celková délka stavby je 68 metrů, nad katedrálou se tyčí dvě symetrické čelní věže vysoké 67 metrů
  • kapacita katedrály je 4 000 lidí
  • ve výšce bočních lodí se nachází trojdílná římsa, kterou nese dvanáct volně stojících sloupů iónského slohu z pískovce, klenba hlavní lodi je dělená pilastry v korintském slohu

Rekonstrukce v číslech:

  • šlo o celkovou obnovu sestávající z oprav krovu a střechy kostela o výměře 2 080 m2, výměny krytiny dvou věží včetně nových hromosvodů, vyspravení venkovních omítek včetně nového nátěru o výměře 6 700 m2
  • restaurovaly se sochařské výzdoby fasád a další uměleckořemeslné součásti stavby, došlo na repase mříží, křížů a 8 kusů věžních hodin
  • provedly se opravy okenních výplní, zřízení nových WC, elektroinstalací, osvětlení v interiéru, výměny dlažby o výměře 1 190 m2, výmalby o výměře 5 339 m2, oprav vnitřních omítek o výměře 2 100 m2 a také čištění a ladění dvojice varhan
  • zhotovitel: Ridera Stavební a. s., realizace: Fichna – Hudeczek a. s.

Článek byl publikován v časopise Střechy-Fasády-Izolace 07-08/2016

Moje články a reportáže si můžete přečíst na zpravodajském webu Magazín PATRIOT. Jsou to příběhy (nejen) z Byznysu, ale také unikátní seriál o minipivovarech Pivní mapa či Fotbalový glosář.

Přehled mých aktuálních i předchozích projektů si můžete prohlédnout v referencích a více ukázek článků je pro vás připraveno v autorském portfoliu.