Příběh: Triko sundáš, kecy odvoláš, ale kérku nesmažeš
Když v roce 1998 začínal s tetováním, byla kérka velkou frajeřinou. Kdo ji měl, byl king. Vrací se do průkopnických časů tatér Martin Bek alias Bekus, který v Opavě během dvaceti let vybudoval špičkové studio. Míří za ním zákazníci z celé Evropy, kteří často chtějí něco víc než pouhý „obrázek“ nebo nápis. Z tetování u Bekuse se totiž postupně stal „body tuning“.
Právě tak dnes tatér, který první kérky tvořil v jednom z opavských music klubů, vnímá svoji práci. „Myslím si, že lidem nabízím komplexnost, a právě proto tomu, co dělám, říkám body tuning. Když jsem začínal, dělaly se hlavně drobnosti, menší motivy na ramena. Byla to doba, kdy moc potetovaných lidí po ulicích nechodilo. Dneska je to o výtvarných kompozicích, o životě, pocitech a myšlenkách, na základě kterých tvořím de facto lidské obrazy. A to je super,“ dává se do povídání zakladatel studia Bekus Art Style.
První kérka byla pro mámu
Sídlí v jedné z ulic poblíž centra Opavy a na první pohled se tváří docela nenápadně. Za fialovou fasádou a velkým oknem se však nachází svět zcela odpovídající tomu, jak by mělo moderní tetovací studio vypadat. Kromě tatérských „boxů“ s křesly a veškerým potřebným vybavením zaujme třeba prostorná relaxační zóna či zavěšené obrazovky, na kterých zrovna běží rockové koncerty. Atmosféru to ale nijak neruší. Cítíte se, jako byste přišli na kafe za kámošem. Známým kámošem, protože na stěnách je k vidění spousta ocenění z různých soutěží, fotek i výstřižků z novin a časopisů, které napovídají, že už se tady „pár“ lidí zastavilo.
„Jednou jsem to počítal a zjistil, že jsem za těch dvacet let potetoval zhruba 10 tisíc lidí,“ říká Bekus, který kořeny tatérské tvorby vidí hluboko v dětství. Malovat začal ve třech letech jako spousta jiných. Jenže on v tom pořád pokračuje. Ostatně, i jeho kérky nejprve vznikaly jako kreslené návrhy. „S tetováním jsem se poprvé setkal ve čtrnácti letech. Všichni lidi v té době jenom hodně mluvili. Ten, kdo byl odvážnější, měl metalové triko. Úplný boss měl kérku, kterou něco vyjádřil. Jak se říká, triko sundáš, kecy odvoláš, ale kérku nesmažeš,“ zdůrazňuje s úsměvem.
V 90. letech se dostával do dění v branži kreslením motivů, které svojí originalitou zaujaly jednoho z tatérů. Abyste rozuměli, o internetu se teprve něco málo tušilo, takže pro nové nápady bylo třeba udělat něco víc než pár kliknutí myší. „Časem jsem se s tím tatérem domluvil, že mě do tetování zaučí. Samozřejmě, že každý si chrání know-how, takže to stálo nějaké peníze, které jsem si musel půjčit. Další jsem pak sháněl na rozjezd studia, které jsem otevíral na přelomu let 1997 a 1998. Bylo mi 21 let,“ vzpomíná Bekus.
Jakožto aktivní muzikant tenkrát taky vyučoval hru na bicí. Dalo by se říct, že jednu profesi, kde to musíte umět s lidmi, vyměnil za jinou. Ale tak snadné to nebylo. „Byl to risk. Tenkrát bys těžko potkal někoho, komu byla vidět kérka. Začínal jsem na kámoších, kteří byli na stejné vlně. Jenže co pak? Lidi nechodili, já neměl práci a po třech měsících jsem si říkal, co budu dělat,“ popisuje krušné období, které ustál hlavně díky odhodlanosti. Věřil, že zákazníci si jeho práce všimnou. Nechtěl se podbízet nízkými cenami a dělat rychlokvašky. „Těžkou dobu jsem přečkal a najednou měl plno lidí a mám je dodnes. Vyplatilo se mi, že jsem do toho šel čistě a poctivě,“ pokračuje Bekus.
Pro první kérku si k němu přišla jeho máma, která prohrála rodinnou sázku. „Když jsem chtěl začít podnikat, řekla mi, že pokud otevřu studio, bude první, kdo bude sedět u mě na křesle. Když se mi to povedlo, šli jsme do toho. Tetoval jsem jí malinkou rybičku. Teď už toho má víc,“ komentuje tatérské začátky muž, v jehož studiu by se podobných příběhů našlo víc než dost. Malinké tetování je totiž pro spoustu lidí jen prvním krokem, na který navazuje spousta dalších.
I tatér má štamgasty
Za dvacet se toho změnilo hodně nejen v tetování, ale v celé společnosti. Co bylo dříve záležitostí undergroundu či subkultury, se dostává do hlavního proudu. O tom, že Česko je zemí, kde tetování zasáhlo i oficiální kruhy, svědčila třeba prezidentská kandidatura Vladimíra Franze v roce 2012. To ale ještě neznamená, že výrazně potetovaní lidé jsou všude akceptovaní a vyhnou se předsudkům. „Někdy lidem spadne úžasem brada, když vidí, jaké tetování se dá vytvořit. Technika nás žene dopředu a bourá veškeré překážky, které u tvorby na kůži jsou. Dneska pracujeme s nejmodernějšími materiály jak pro tetování, tak pro piercing,“ upozorňuje Bekus.
Za „starých časů“ se s jehlami a strojky daly dělat jenom menší kérky. Tatéři byli podle něj rádi, že se barva dostala do kůže a že dokázali vytvořit rovnou linku. Třeba jehly si letovali sami, takže polovina práce byla jenom příprava. Teď se může každý den ve studiu věnovat hlavně tvoření a individuální práci se zákazníky. Velkoplošná tetování jsou samozřejmostí. Přání týpků, kteří chtějí na břicho vytetovat televizi s motivem „Jen počkej, zajíci!“ nebo vyladit záda v barvách oblíbeného hokejového klubu, jsou přijatelnou výzvou.
V portfoliu však můžete vidět i promyšlená partnerská tetování, mnoho zvířecích motivů, nejrůznějších abstrakcí i variací na klasické umění typu Michelangelova Davida. „Musím říct, že už dlouho mě nikdo ničím nepřekvapil. Po těch letech mi nic nepřipadá extrémní, přestože některé požadavky zákazníků tak mohou vypadat. Někdo se třeba pro první tetování rozhodne až v 50 letech a pak se nechá potetovat úplně celý,“ pozastavuje se úspěšný tatér nad vizuálními proměnami, které mezi jejich autorem a zákazníkem vytvářejí silný a důvěrný vztah.
Přirovnat to lze ke vztahu lékaře a pacienta. Pro někoho je tatér skoro až náhradním tátou. „To je na téhle práci pěkné. Lidi se hodně vracejí podle toho, jaké životní etapy zrovna mají za sebou. Rodí se jim děti, cestují, berou se nebo skáčou padákem. Jsou to štamgasti, kteří nás pořád zásobují prací,“ usmívá se Bekus, za kterým jezdí lidé z celé Evropy. „Lidi za kérkama vyloženě cestují. Někteří jezdí poté, co nás předtím viděli na některé konvenci v zahraničí. Je fajn, že si studia všimnou a jedou k nám klidně stovky kilometrů,“ těší tatéra, u kterého jsou pravidelnými hosty také osobnosti z hudební scény. O jejich slávu se ale opírat nechce.
Svoboda je nejvíc
Sám je nejlepším důkazem toho, co znamená za tetováním cestovat a zaznamenávat životní etapy. Umělecký podpis na jeho těle, které označuje za diář plný příběhů, zanechalo zhruba 50 tatérů z celého světa. „První tetovačka byla na pravém rameni. V osmnácti jsem ji z části dělal sám s motivem vyjádřit lásku k ženám. Je to zasněná holka s tribalovými prvky. Další vznikaly průběžně na základě různých zážitků,“ vysvětluje Bekus s tím, že touha se zdobit řekne o člověku jen část pravdy. Zbytek je třeba hledat pod „barevnou slupkou“.
„Kérkou toho o sobě zase tolik neřekneš. Spolehlivě tě ale ochrání před srážkou s blbcem, protože ten unikne pohledem. Bavit se s tebou bude spíše ten, kdo trochu přemýšlí,“ myslí si zakladatel a lídr studia, jehož tým v současnosti tvoří dalších pět tatérů, jeden piercér a manažerka, která se stará o veškerý chod. Organizačně to zkrátka klapat musí, protože poptávka je velká. U Bekuse se na tetování běžně čeká dva měsíce až rok, záleží u jakého z tatérů. Trendy v tetování, které často určují hudební či sportovní celebrity, sledují, ale vždy se je snaží posunout o něco dál a vytvořit originální motiv na míru.
Ideální příležitost, jak se blíže seznámit s tvorbou (nejen) opavských tatérů, představuje už čtrnáct let mezinárodní akce s názvem „Tattoo Session Silesia“. Od roku 2014 se koná v opavském kostele svatého Václava, v jehož historických kulisách se lidé mohou o tetování dozvědět prakticky všechno. Letos se tam může také slavit a bilancovat. Aby ne. Dvacet let na scéně je pořádný milník a taky důvod k zamyšlení nad dosavadní cestou. „Myslím, že cíle, které jsem si dal, se podařilo mnohonásobně překonat, ale to nic nemění na tom, že chci dál tvořit, cestovat a na cestách tetovat. Nemá smysl zůstávat na jednom místě,“ tvrdí Bekus.
Zahraniční konvence jsou důležitou součástí jeho tvůrčí „indukční zóny“. Pomáhají navíc rozvoji celého studia, které se může porovnat s konkurencí a oslovit zákazníky z různých zemí. Pomyslný vrchol tvorby je však třeba hledat někde jinde. „Můžu být jako každý jiný řemeslník, kterému řekneš, co přesně chceš a on to udělá. Nejlepší ale je, když mi dáš volnou ruku a důvěru. Pak nad tím můžu přemýšlet a s tělem si hrát jako s živým obrazem. To je svoboda, která je v tetování nejvíc,“ dodává na závěr.
Článek byl publikován v Magazínu PATRIOT 5/2018 (Foto: Vladimír Pryček)
