Barbora Závadová

Potřebuju se zlepšovat každý den

Je držitelkou řady českých rekordů, má bronz z Mistrovství Evropy, několikrát se dostala do finále světového šampionátu, dvakrát reprezentovala Česko na olympiádě, ale zažila i časy, kdy soupeřila hlavně sama se sebou. Ostravská rodačka Barbora Závadová miluje plavání natolik, že se před dvěma lety vydala za novými výzvami až do australského Sunshine Coast, kde poznává jiný systém tréninku i životní styl.

Co vás přivedlo k rozhodnutí změnit prostředí?
Začalo to už někdy na střední škole, kdy mě Austrálie lákala jako země i jako kolébka našeho sportu. Všichni, kdo se plávání věnujeme, víme, že Austrálie společně s Amerikou udává směr, kterému byl hodně nakloněný i můj trenér Jaroslav Strnad, se kterým jsem zahájila spolupráci po přechodu ze sportovního gymplu v Ostravě na pražské Vysokoškolské sportovní centrum. Vždycky mi říkal, že musím vypadnout, protože mě ve světě čeká mnohem víc. Bavili jsme se o tom, že bych to měla aspoň vyzkoušet, když mám možnost. Čas rozhodnout se nastal v roce 2016 po olympiádě v Riu, kdy skončilo naše společné působení.

Jak náročné bylo se do Austrálie dostat?
Důležité bylo, že jsem průběžně komunikovala s různými trenéry a po olympiádě se už jen rozhodovala, kam jít. Vybrala jsem si Sunshine Coast, což je kousek od Brisbane, a to hlavně proto, že jsou tady nejlepší tréninkové skupiny. Jinak systém jako takový funguje odlišně než třeba v Americe, kde si vyberete školu a dostanete v rámci stipendia všechno zadarmo. Tady jsem si musela všechno sama zařídit, zajistit si finance a dotace, což se povedlo například díky podpoře Vysokoškolského sportovního centra či Moravskoslezského kraje.

S jakým cílem jste se na opačnou stranu zeměkoule vydala?
Jsem takový posel a zprostředkovatel nových informací a jsem ráda, že to tak bere i moje sportovní středisko. Vyslali mě do Austrálie proto, že jsem vnímavý člověk. Vážím si podpory a chci ji českému plavání vrátit. Jsem tady třetí rok a věřím, že zkušenosti s australským systémem trénování budu moct přenést do Česka. Zatím můžu říct, že mám z působení tady velkou radost a že mi moc pomohlo jako plavci i člověku. Jestli se někdo rozhoduje, zda má vyjet do zahraničí, můžu to jen doporučit. Už jen proto, že si rozšíří obzory a získá nadhled.

V čem konkrétně jste si rozšířila obzory?
Ze sportovního hlediska jsem zjistila, že rozdíl mezi Českem a Austrálií je opravdu veliký. Trošku mi trvalo se tomu přizpůsobit. Z Prahy a předtím z Ostravy jsem byla zvyklá na dlouhé plavání, ale tady se jde do chytrého tréninku s důrazem na provedení. Už děti musejí nad plaváním víc přemýšlet, protože trenéry na rozdíl od Česka nezajímají jenom časy. Největší rozdíl je ale v chování. Děti po každém tréninku poděkují, protože vidí, že se jim někdo celou dobu věnoval. Vědí, že trenér má oči jen pro ně, nedívá se na mobil a nebaví se s plavčíky. Je vidět vzájemný respekt mezi trenéry a plavci, kteří makají na společném úspěchu. Celkově je toho spousta, co vnímám a co chci přenést k nám.

Co třeba?
Třeba závodní myšlení, které mají už od dětí lepší než my, protože je trenéři vedou do závodního výkonu i na trénincích, které jsou velmi intenzivní. U nás to tak většinou nevypadá. Taky si myslím, že v Česku dětem dáváme velký dril například už ve 12 letech a pak jsou zbytečně přetrénované. Sama mám jako holka hormonálně rozhozený organismus, protože jsem byla přetrénovaná v době od patnácti let, kdy se tělo vyvíjí. Tady s tím holky problém nemají a naopak podávají lepší výkony v pozdějším věku.

Jak se vám v Austrálii líbí po životní stránce?
Je to pro mě výzva každý den, protože všechno funguje jinak, jiné je bydlení i způsob života. Třeba bydlení se spíše sdílí, jelikož Austrálie je dražší země. Lidi jsou ale moc milí, což je povzbuzující. Člověk má radost a energii nejen díky sluníčku, které hřeje celý rok, takže Australané tráví hodně času venku s přáteli. Po práci si rádi užijí volno na pláži, zkrátka umějí žít. My si naopak v životě rádi postěžujeme, ale vůbec nemáme na co. Neuvědomujeme si, jak dobře se v Česku máme a že například sociální, školský i zdravotní systém u nás funguje na úrovni a přitom je zdarma.

Hodí se vám daleko od domova ostravská mentalita?
Ostravská mentalita je do života super. Jsem strašně ráda, že pocházím z Ostravy, která mi dala houževnatost, pracovitost i vědění, že život není fér a že na sobě musím pořád makat. Z toho těžím denně nejen ve sportu.

Předpokládám, že ani v Austrálii neslevujete ze svého kréda „Go hard or go home“?
Myslím si, že moje krédo původně vzniklo v Ostravě. V Porubě jsem si prošla těžkým trénováním, které mě hodně naučilo. Mohla jsem si stěžovat, ale dodneška z toho čerpám, takže krédo pořád platí. Jsem taková, že se nerada vzdávám, na druhou stranu vím, že i takové chvíle život přináší. Například jsem nedostudovala univerzitu, protože jsem odjela do Austrálie. Mrzelo mě to, ale nakonec jsem dospěla k tomu, že ke studiu se můžu ještě vrátit. Teď díky Austrálii vidím, že život není jen o titulech a vydělaných penězích, ale i o zážitcích a o tom prožít každý den naplno. Snažím se mít každý týden novou výzvu.

Víte už, zda a kdy se vrátíte domů?
V tuto chvíli mám několik představ. Dost bude záležet na tom, zda se v příštím roce dostanu na olympiádu. Od toho se bude odvíjet moje plavecká kariéra. Jinak v Austrálii mám víza do konce roku 2020 a jsou možnosti, jak tady dál zůstat. Zároveň mám plány a sny, které bych chtěla realizovat doma. Jedním z nich je Swim Academy, určená pro plavce i trenéry, jejíž první ročník proběhl letos. Ráda bych v tom pokračovala.

Co všechno máte s akademií v plánu?
Akademie je založena na tom, co mě inspiruje v Austrálii. Vidím, že důležité je nejen samotné plavání, ale i suchá příprava, zdraví, strava a regenerace. Chci ukazovat, že cest k úspěchu je strašně moc a že je důležité si vybrat svoji vlastní. Myslím si, že i trenéři se chtějí ptát těch nejlepších sportovců na jejich zkušenosti. I když jsem projekt vymyslela, bez ostatních plavců, mých kamarádů, které do akademie zvu, bych to dělat nemohla. Plavání je sice individuální sport, ale když v něm není tým a kamarádství, je to k ničemu. Letos se akademie zúčastnilo 60 lidí, z toho bylo 40 plavců a 20 trenérů, jejichž zájem mě moc potěšil a právě vzájemná interakce s dětmi a trenéry je pro mě bod číslo jedna.

Myslíte už i na olympiádu, která se bude konat příští rok v Tokiu? Je pro vás motivací navázat na účast na minulých hrách v Londýně a Riu?
Bylo by hezké se tam dostat. Ostatně, i do Austrálie jsem šla s velkými očekáváními, že budu trénovat jinak, ale v týmu, kde jsem původně trénovala, mi to nesedlo. Teď jsem v jiném týmu a mám trenéra, který je jeden z nejlepších, co jsem kdy měla. Po každém tréninku jsem hotová, což je dobře, protože se potřebuju vrátit na časy, které jsem dříve plavala. Udělám všechno pro to, abych se na olympiádu dostala. Když to vyjde, vím, že budu připravená dobře zaplavat.

Může být výhodou, že už máte zkušenosti ze dvou olympiád?
Víte, byla jsem ve finále mistrovství světa, když mi bylo osmnáct. Když se za tím ohlížím, vidím, jak bylo „jednoduché“ dostat se na vrchol, ale když člověk spadne dolů, je sakra těžké dostat se zpátky. Letos, po nevydařeném mistrovství světa, mě napadlo, zda mám vůbec dál plavat. Pak jsem se o tom bavila s tátou a došla k tomu, že bych později litovala, kdybych to rok před olympiádou zabalila. Řekla jsem si, že ještě rok do toho dám všechno a budu mít čisté svědomí. Teď jsem v přípravě, abych zaplavala limit. První šance bude na konci března na šampionátu Nového Zélandu, další potom v květnu na mistrovství Evropy v Budapešti.

Co vlastně považujete za svůj největší úspěch?
Za největší úspěch považuju dvě olympiády, i když jsem účast na nich brala jako samozřejmost. Limity jsem tehdy splnila s přehledem, takže jsem to nebrala jako úspěch, ale on to úspěch je. Velmi úspěšné byly i roky 2011 a 2015, kdy jsem byla dvanáctá a pátá na mistroství světa. Taky jsem zaplavala tolik českých rekordů, že ani nevím, kolik jich dohromady bylo (směje se). V poslední době mě potěšilo, že jsem v Austrálii zvládla jiný systém tréninku. Trvalo mi to sice osm měsíců, zažívala jsem hrozné stavy, ale nevzdala jsem to.

Je překonávání překážek tím, co vás na sportu nejvíc baví?
Ano, díky sportu překonávám hlavně sebe sama každý den. Nemůžu dělat pořád to samé, protože bych se nikam neposunula. Každý den se potřebuju zlepšovat a nemůžu se ohlížet za tím, že jsem včera měla dobrý trénink. Nakonec i úspěchy a rekordy jsou pomíjivé, takže plamínek nadšení v sobě musíme udržovat pořád.

Umíte si představit, že jednou budete dělat něco jiného než plavání?
Zatím vím, že plavání se chci věnovat, dokud mám energii. Mám pocit, že by byla škoda jí nevyužít. Samozřejmě, že pokud to nevyjde, dokážu si představit sebe samu i mimo sport, i když nevím, kde přesně. Sportování mě ale určitě bude provázet po celý život. Budu chtít, aby i moje děti sportovaly, protože díky tomu dostanou režim a zjistí, že nic není zadarmo. To je pro život moc důležité.

Barbora Závadová

Plavání se věnuje po vzoru své maminky od deseti let, její hlavní disciplínou je polohový závod. První velkou medaili získala v roce 2010 na OH mládeže v Singapuru, kde obsadila 3. místo. V roce 2011 poprvé vyhrála anketu „Plavec roku ČR“, během kariéry ji ovládla celkem čtyřikrát. Životní sezónu měla v roce 2015, kdy na MS v Kazani vylepšila osobní i český rekord na 400 metrů polohově, výsledkem bylo 5. místo na světě. Po OH v Riu se rozhodla odejít do Austrálie, kde se tvrdě připravuje na splnění limitu pro hry v Tokiu 2020.

Rozhovor byl publikován v Magazínu PATRIOT, ročník 2019

Foto: archiv Barbory Závadové