Jan Výtisk

Na pohodu. Aneb 21 sezón mezi elitou

Na první pohled tvrdý chlap, o kterém fanoušci říkají, že je jako z oceli. Aby ne, když neúnavně padá do střel, blokuje puky, protihráče rozhazuje po mantinelech a v minulé sezóně pokořil magickou tisícovku extraligových zápasů. Kapitán vítkovických hokejistů Jan Výtisk říká, že na rozdíl od střetů na ledě má v soukromí rád klid a pohodu.

Setkáváme se během letní přípravy, kterých jste v kariéře zažil spoustu. Byla ta letošní něčím jiná?
Letos byla jinačí tím, že se náš tým obměnil. Přišli hlavně mladí kluci, takže se trénovalo jiným způsobem než třeba dva tři roky zpátky, kdy jsem se do Vítkovic vrátil. Na ledě se více bruslí, chceme na tom mít založený styl hry. Budeme hodně bruslivý a mladý mančaft. I když je to pro mě jiné, musím se přizpůsobit.

Je těžké se v osmatřiceti letech přizpůsobit tempu o bezmála dvacet let mladších hráčů?
Připravuju se jako každý rok. Už mám něco za sebou, tak doufám, že se opět připravím a budu konkurenceschopný a pomůžu mančaftu v tom, co dělám celý život. Věřím, že zapadnu a na ledě to bude dobré. Myslím si, že tým je dobře poskládaný. Jsou v něm mladí i zkušení hráči. Mladí se navíc chtějí za dva roky posunout někam dál, chtějí chytit šanci, takže o motivaci a ambicích není řeč.

Změn bylo ve Vítkovicích opravdu hodně. Fanoušci prožívali například odchod někdejšího kapitána Rostislava Olesze. Jak tyto události prožívá nejzkušenější hráč?
Už jsem si tím v kariéře prošel a hodně změn zažil, takže se je snažím vnímat pozitivně. Vím, že hokej je byznys a že jednou jsme tady a za měsíc můžeme hrát úplně někde jinde. Tak je to nastavené a člověk s tím nic neudělá.

Ale asi zamrzí, když skončí někdo, na koho byl jste zvyklý nebo s kým jste byl kamarád, ne?
Když je v týmu opravdový kamarád, jsme v kontaktu, i když hraje jinde. Opravdové kamarádství pokračuje dál.

Koho považujete za hokejového kamaráda?
Protože jsem toho hodně zažil v Liberci, jsou to kluci jako Janko Lašák, Branko Radivojevič, Lukáš Derner a David Štich, se kterým se potkáváme i v létě po sezóně. Hráčů, se kterými jsem v kontaktu, je víc. Třeba s Milanem Mikulíkem jsme spolu nikdy nehráli, ale vyrůstali jsme vedle sebe. Je to můj nejlepší kamarád, který mi byl za svědka a já jemu taky. Ať jsme hráli kdekoli, byli jsme v kontaktu a léto vždy trávíme společně. Proti sobě jdeme jenom na ledě.

Když se ještě vrátíme k letní přípravě. Dá se během ní více stmelit parta?
Určitě se tým přes léto stmelí. Můžeme zajít na večeři, dát si pivko. Je na to více prostoru než v sezóně, kdy můžeme společně posedět jedině v repre pauze. Myslím si ale, že nejvíce se poznáme až v kritických momentech, až se začne hrát a přijde nějaká prohra. To teprve poznáme, jak je mančaft silný a zda jsme opravdu dobrá parta.

Kdo v kabině zavelí, že se jde na pivo?
To je na domluvě. Je nás více starších, i když nikdo ne tak, jako já. Vždycky se domluvíme, naplánujeme posezení a pak jdou všichni, je to povinné.

Nová sezóna se rychle blíží, čekáte, že se něco změní na vaší roli v týmu?
Myslím si, že ne. Moje pozice zůstává stejná, už dvacet let vím, co po mě budou trenéři chtít. Jenom se snažím být v tom pořád lepší a lepší. Herně už se nezměním, budu hrát pořád stejně.

Jak by podle vás měly hrát Vítkovice?
Prohlášením o tom, co by se týmu mohlo podařit, nedělám. Už tolikrát jsem se spálil. Uvidíme, jak na tom budeme, až se 13. září začne hrát. Samozřejmě, že všichni v koutku duše chtějí dosáhnout na nejvyšší mety, ale já jsem v tom raději opatrný.

Pojďme znovu k vám. Budete na sebe opět brát roli mentora?
Možná, že ano. Uvidíme, až to nastane. Většinou jsem v posledních letech dostal na starost některého z mladších hráčů. Ať to byl Daniel Krenželok nebo Petr Trška. Teď je to David Kvasnička. Jsem rád, že jim můžu něco předat, ale i oni mi pomáhají. Ani si to neuvědomují, ale já jsem taky rád, když nám to společně sedne a hrajeme dobře. Pomáhají mi tak prodloužit si kariéru.

Dají si mladí spoluhráči říct?
Zatím si mladí vždycky dali říct, vědí, že to je pro jejich dobro. Mají dvacet, jednadvacet let a kariéry před sebou. Mě je třicet osm, takže kariéru natahuju, co to jde. Věřím, že se nám ještě něco povede a že budu platný a žádaný. Pokud to tak bude, budu chtít hrát co nejdéle.

Měl jste vedle sebe někoho zkušeného, když jste sám začínal?
Když jsem před jedenadvaceti lety vlítnul do extraligy, byli tam starší hráči jako Radim Tesařík ve Vítkovicích. Pak to byl třeba Ľubomír Sekeráš v Třinci nebo na Spartě Josef Řezníček. Starších hráčů jsem kolem sebe měl vždycky hodně, všichni mi chtěli pomoct a já se od nich mohl učit.

Dostal jste od někoho radu, kterou jste si bral k srdci?
Rad bylo hodně. Pamatuju si hlavně ty od několika trenérů, kteří mi říkali, abych pořád pracoval na tom, co mi jde nejlíp a abych se v tom dostal na nejvyšší úroveň. Až pak se může hráč zdokonalovat i v dalších věcech. To byla rada, která mi pomohla, protože člověk si občas, když mu něco na ledě vyjde, myslí, že by mohl změnit styl a hrát jinak. Mohl jsem zkoušet hrát víc technicky a dávat góly, ale spíše jsem se soustředil na to, v čem jsem byl dobrý. Tím se řídím dodnes.

Styl hokejového bojovníka jste měl daný odmalička?
Bylo to tak odmalička, protože když jsem začínal, dali mě do týmu s o rok staršími kluky, kteří kolem mě na bruslích lítali a já je musel dohánět bojovností a tvrdostí. To mi zůstalo doteď. Vím, že nejsem extra bruslař.

O tom, že budete hrát profesionálně hokej, jste měl vždycky jasno?
Vždycky ne. Začínal jsem s gymnastikou, což byl taťkův sport. Moje muskulatura ale přece jen byla jinačí, takže jsem v sedmi letech přešel do hokejové přípravky a od třetí třídy začal chodit do hokejové školy ve Vítkovicích.

Hraje někdo z tehdejších spolužáků stále na top úrovni jako vy?
Ještě hraje Zbyňa Irgl, který je o rok starší, a pak i Milan Mikulík. Někteří další kluci taky hrají, ale už ne na nejvyšší úrovni.

Vy mezi elitou budete hrát už 21. sezónu. Jak moc se hokej změnil?
Hokej je určitě rychlejší a techničtější než dřív, kdy se hrálo tvrději a jinak se posuzovaly třeba zákroky hokejkou. Teď se hraje čistěji, hra plyne a hokej je hlavně o rychlosti.

Svědčil vám více „starší“ typ hokeje?
Myslím si, že je to vždy o celkové typologii hráčů v týmu. Předtím jsme měli zkušenější mužstvo, teď máme mladší, kluci někdy lítají až v šíleném tempu, ale myslím si, že nám to může klapat. Hráči jako Dominik Lakatoš, Šimon Stránský nebo Patrik Zdráhal jsou sice mladí, ale už mají hodně odehráno a měli by tým táhnout.

21 sezón v extralize je mimořádný počin. Čím to, že se pořád držíte ve formě?
Musím zaklepat, že jsem měl jen jedno těžké zranění, kdy jsem si natřikrát zlomil nohu, která mi naštěstí dobře srostla. Nikdy jsem ale neměl urvané koleno nebo rameno. To se mi vyhýbalo. Člověka teď sice všechno bolí, ale tělo se rozhýbe a přejde to. Kdybych vstával s tím, že nemůžu na koleno a hrál s bolestmi, už bych to asi zabalil.

Neříkáte si občas, že už máte hokeje plné zuby?
Někdy toho má člověk plné zuby, ale pořád převládá chuť hrát a něco dokázat. Vždycky jsem říkal, že nejkrásnější by bylo rozloučit se na nejvyšší metě právě tady v Ostravě, ale to jsou sny. Je to daleko.

Takže velké hokejové sny pořád máte?
Určitě. Každý hraje právě pro ně. Za dvacet sezón jsem to zažil jednou v Liberci a myslím si, že každý, kdo hraje delší dobu, by měl něco takového zažít. Přeju každému, aby končil kariéru s tím, že dosáhl na takový zážitek.

Liberec jste k titulu vedl jako kapitán. Jak k tomu došlo, že se lídrem týmu stal přespolní hráč?
V Liberci byl dlouhou dobu kapitánem Petr Nedvěd a přes to nejel vlak. Když skončil, udělalo se hlasování a tým chtěl, abych byl kapitánem já. To pro mě byla obrovská pocta, ale musím říct, že mančaft tenkrát měl hodně zkušených a starších hráčů. Lídrů tam bylo třeba deset.

Byla to pro vás jednodušší práce?
To zase ne, protože v týmu bylo více velkých osobností, které se musely dát dohromady. V tom to bylo jiné, ale všichni jsme se stmelili tak, že se titul podařilo vyhrát.

Šel jste do Liberce s tím, že tam titul vyhrajete?
Když jsem přestupoval z Třince, byl Liberec vnímaný jako organizace, která se chtěla posouvat dál a měla nejvyšší ambice. Věřil jsem, že se něco takového může podařit. Nakonec to vyšlo na moji poslední sezónu, takže jsem rád, že jsem se loučil právě titulem.

Věděl jste předem, že na jaře 2016 budete v Liberci končit?
Už v průběhu sezóny jsem vnímal, že to bude chtít změnu a že asi nebudu pokračovat. Nabídku jsem pak dostal, ale na základě dohody s Filipem Pešánem (trenér a generální manažer Liberce, pozn. red.) a díky zájmu Vítkovic jsem se rozhodl vrátit domů. Rozhodně toho nelituju, i když to bylo těžké. Odcházel jsem po sedmi letech, rodina si v Liberci zvykla, ale teď jsem rád, že k tomu došlo.

V Liberci i ve Vítkovicích, kde tým vede Jakub Petr, spolupracujete s generací mladších trenérů. Jak byste popsal styl jejich práce?
Řekl bych, že mají podobný styl. Zavádějí do hokeje nové metody a trendy z Ameriky, Finska, Švédska i od nás. Chtějí jít novou cestou. Vize Vítkovic se mi od začátku líbila, je podobná Liberci, ale na druhou stranu člověk musí pracovat i s tím, jaká je ekonomická situace. To dělá hodně. Jsou týmy, které mohou poskládat sestavu z hráčů, na které si trenér ukáže, nafouknou rozpočet. My máme jiné možnosti, ale chci říct, že majitel splnil všechno, co bylo před sezónou dané a co řekl, to platilo.

Ve Vítkovicích máte smlouvu na dva roky. Co bude potom?
Smlouvu mám sice na dva roky, ale člověk neví, co bude za rok. Uvidíme. Za rok nebo za dva se budu rozhodovat co dál. Budu o tom muset čím dál víc přemýšlet.

A přemýšlíte už?
Přemýšlím hodně. Mám trenérské béčko a bavil jsem se s některými lidmi, že bych mohl pracovat v klubu. Ať už jako trenér nebo v jiné pozici. Ale uvidíme, možná u hokeje nezůstanu. Mám dva roky na to, abych si myšlenky dal dohromady a všechno v pohodě zvládl.

Vidíte se tedy do budoucna i mimo hokej?
Mám kamaráda, který mi nasadil brouka do hlavy ohledně toho, co bych mohl po kariéře dělat. Zatím si to nechám pro sebe, ale přiznávám, že o tom hodně přemýšlím.

Může se hráč v Česku hokejem zabezpečit?
Asi ano, ale záleží, v jakém klubu a jak dlouhou dobu hraje. Já se určitě budu rozhodovat, kam půjdu do práce. Nejsem na tom tak, abych si řekl, že budu dva roky doma a že nemusím nic dělat.

Bilancovat ještě není na místě, ale přesto, splnila kariéra vaše představy?
Každý kluk, když začíná, sní o NHL. Byl to i můj sen, ale v osmnácti jsem nebyl draftovaný a nevyšlo to. Šel jsem jinou cestou. Můžu říct, že zatím jsem něco odehrál. Možná mám skrytou kaňku, že jsem nezkusil hrát v cizině, ale zase jsem přes dvacet sezón v extralize, kde jsem odehrál přes tisíc zápasů. Na to můžu být hrdý.

Byl jste někdy blízko zahraničního angažmá?
Musím říct, že ani ne. Nedostal jsem nabídku a přestup do zahraničí neřešil.

Za národní tým jste odehrál „jen“ 4 zápasy. Mohlo jich být více?
Mohlo, ale tak to zkrátka bylo. Už se dozadu moc nedívám, protože to nezměním. Žiju tím, co je teď.

Vašemu tisícímu zápasu v extralize předcházel krásný a velmi osobní ceremoniál. Jak na tento okamžik s odstupem času vzpomínáte?
Musím znovu poděkovat mojí ženě, která všechno zorganizovala a oslavu naplánovala. Jsem hodně vděčný i lidem, co všechno povolili. Byl to zážitek na celý život. Vážím si toho.

Byl to jeden z nejhezčích hokejových zážitků?
Řadím jej hodně vysoko, protože jsem stál na ledě s celou rodinou. Byli tam rodiče, moje žena a dcery. Komu se poštěstí být s nejbližšími na jednom místě v takový den a před tolika lidmi? I proto to pro mě bylo hodně emotivní.

Jak důležitá je pro vás podpora rodiny?
S mojí ženou jsem sedmnáct let, což je skoro celou kariéru. Vděčím jí za to, kde jsem, a za zázemí, které mám. Jsem rodinný typ a mám rád svoji pohodu. Za to, že ji mám, patří opravdu velký dík mojí ženě i dětem.

Jak vypadá váš pohodový den bez hokeje?
Musím přiznat, že někdy rád přijdu jen tak domů a nic nedělám. Zajdu si do garáže, kde mám posezení, křeslo a bar, tam je pohodička. Dám si doutník, sednu na houpací křeslo a mám pohodu. Když zrovna není hokej, věnuju se taky dětem, jezdím s nimi na kroužky, což je další možnost, jak přijít na jiné myšlenky. Pokud mám úplně volno, sednu na motorku a vyrazím s kamarády na projížďku.

Co vás přivedlo k jízdě na motorce?
Snil jsem o tom, už když jsem dospíval. Byla to moje vášeň, ale když jsem se oženil a narodila se první dcera, musel jsem asi dva roky přemlouvat manželku, aby mi motorku povolila. Udělal jsem si řidičák, a tak jsem logicky chtěl i motorku. Nakonec to prošlo, i když s velkými obavami. Jezdit jsem začal, když jsem hrával v Třinci.

Na jaké motorce jezdíte?
Mám Harleye a musím říct, že to je životní styl, který člověka pohltí.

Je v tom i kus adrenalinu a rizika?
Adrenalin a riziko je skoro všude a pořád. Člověku se může něco stát, i když jede na kole. Neříkám, že se mi nelíbí třeba silniční motorky, ale mám z nich takový respekt, že jsem zatím na žádné nejel. Harley je na pohodu.

Vyrazíte s motorkou občas i na delší trasu?
Loni jsme jeli tři kluci s rodinami do Chorvatska, což bylo zatím nejdál. Jinak času na podobné výlety moc není. Pořád plánuju, jak budu jezdit, ale jedna dcera hraje volejbal a druhá dělá gymnastiku, takže jezdím s nimi. Nejsem takový, abych jim řekl, že místo toho pojedu někam na motorce.

Díky visáži, hokeji i motorce máte image tvrďáka. Jaký je Jan Výtisk pod tímto povrchem?
Ono to tak působí. Osobně znám tolik dalších kluků, co jsou na ledě v dobrém slova smyslu magoři a blázni, ale jinak jsou hodní a neublížili by mouše. To je rozdíl mezi stylem hry na ledě a životem v soukromí. Mám rád klid a vyhýbám se konfliktům.

Kdybyste mohl, udělal byste v životě něco jinak?
Ne. Mám krásnou ženu, dvě zdravé děti, a to je pro mě nejvíc. Na tom bych nic neměnil. Člověk občas myslí třeba na to, že nezkusil angažmá v zahraničí. Pak si ale uvědomí, že to jsou vzhledem ke starostem, jaké mají ostatní, jen pitomosti, které nic neznamenají.

Rozhovor byl publikován v Magazínu PATRIOT, ročník 2019

Foto: Vladimír Pryček