Rozhovor: Studenti se u nás mohou naučit, že postavit lze cokoli!

Když před lety dostal nabídku pracovat pro Dolní Vítkovice, myslel si profesí stavař Petr Koudela, že si brzy bude muset hledat nové místo. Tehdejší vize se mu zdály příliš odvážné. Dnes, kdy celý projekt vstupuje do druhé dekády svojí existence, jsou ale realitou a ostravský industriální areál je v podstatě živou učebnicí plnou unikátních architektonických a stavebních řešení.

„Když jsem přišel do Dolních Vítkovic a poslouchal pány Světlíka a Pleskota, na rovinu jsem si myslel, že jde o nějakou studii do šuplíku a že si budu muset za pár let hledat novou práci. Znělo to šíleně, když se bavili o tom, že postaví nástavbu vysoké pece nebo že se bude zvedat zrezivělá konstrukce plynojemu. Upřímně řečeno, věřil jsem tomu jen částečně,“ říká na úvod našeho rozhovoru Petr Koudela, v současnosti výkonný ředitel spolku Dolní oblast Vítkovice.

Bavili jsme s ním nejen o tom, jaký byl přínos architekta Josefa Pleskota a dalších odborníků, kteří na pozvání Jana Světlíka pracovali na projektech, jako byla proměna bývalého plynojemu v multifukční aulu Gong či nástavba vysoké pece v podobě dnešní Bolt Tower. Mezi dalšími tématy byly také technické a stavební výzvy, údržba ocelových konstrukcí, spolupráce s památkáři či se školami nebo budoucí rozvojové plány.

Jak jste se vy osobně dostal ke stavařině a posléze také k práci v Dolních Vítkovicích?
Byl jsem mezi studenty, kteří patřili do prvních ročníků absolventů ostravské Fakulty stavební. Začínal jsem nejprve v malé stavební firmě, kde jsem se potkal s klasickou stavařinou. Potom jsem se až skoro náhodou octnul v Ostravských vodárnách, kde se tehdy realizoval jeden z prvních velkých projektů krytý evropskými fondy. Stavěl se kolektor a centrální kanalizační sběrač ve středu města, které je dnes komplet podkopáno infrastrukturou. To byla moje první zkušenost s obrovskou technickou výzvou, kdy se pracovalo pod funkčními a velmi frekventovanými křižovatkami na Sokolské třídě či na Českobratrské ulici. Byl jsem pořád jenom začínající technik, který se učil od zkušených kolegů. Do Dolních Vítkovic jsem nastoupil v roce 2009 a moje role u stavebních projektů byla vždy částečně v koordinaci a v přípravě na provozní fázi.

Byl jste tedy velmi blízko vzniku všech projektů. To muselo být hodně inspirativní, že?
Ano, bylo obrovsky inspirativní sledovat, co tady jednotlivé autority stavařiny, a především autor a v počátku motor celého projektu pan Světlík, řešily. Konkrétně třeba pan docent Vladimír Janata, který je považován za jednoho z nejlepších českých statiků. Dělal prakticky všechny složité konstrukce v posledních letech. U nás počítal statiku Bolt Tower a dohlížel na to, jak se po milimetrech zvedala 900 tunová konstrukce Gongu. Jsou to moc zajímavé věci po odborné stránce. Dnešní studenti tady všechno mají doslova jako na podnose. Je to koncentrace technicky složitých řešení a my se v rámci naší strategie snažíme mimo jiné o to, aby ostravská Fakulta stavební u nás realizovala svoje programy a aby se studenti mohli potkat s předními odborníky.

Mohl byste uvést, která z technických řešení byla mimořádně náročná?
Takových řešení byla opravdu spousta. Člověk prakticky každý týden s úžasem sledoval, jak se vize a myšlenky naplňovaly. Byly například okamžiky, kdy se v průběhu projektu změnila statika konstrukce Gongu, kde byl přebytečný centrální sloup ve velkém sále ve druhém patře. Protože se rozhodlo, že nemůže být uprostřed sálu, vše se přepracovalo a uvažovalo se, jak vše v praxi vyřešit. Šlo de facto o sofistikovanou statickou výměnu, o roznesení tlaků do vedlejších sloupů. Byly tam použity dokonce i takové tehdy průkopnické metody jako uhlíkové ztužující pásky do betonu. Po technické stránce to bylo velmi inspirující, i když musím přiznat, že jsem spoustě věcí nerozuměl a ani neměl prostor se k nim úplně zblízka dostat. Naprosto klíčové však bylo, že lidé jako pan Pleskot se velkých výzev nikdy nebáli a také proto jsou dnes uznávaní. Tam, kde by se mnozí otočili zády, oni dokázali najít výborné technické řešení.

O architektu Pleskotovi se traduje také to, že se jako jediný dokázal hlouběji zamyslet nad Vítkovicemi jako celkem. Spočívá právě v tom jeho největší přínos?
Začnu tím, že už na začátku pan Světlík jako autor celé myšlenky věděl, že pro její realizaci bude potřebovat takového architekta, který se zamyslí urbanisticky, protože Dolní Vítkovice se vždycky měly napojovat na město. To je pořád naše ambice. Ne formou složitých dopravních staveb, nýbrž formou klasických komunikací. Je pravdou, že ještě před panem Pleskotem tady byla velká architektonická jména, ale ne každý se zamýšlel nad širším kontextem. Stávalo se, že se architekti zabývali půdorysy staveb a maximálně nejbližším okolím. Pleskot ovšem začal s koncepcí. Ale když tady byl poprvé, odjížděl částečně „dezorientován“. V Ostravě byl možná podruhé v životě a cestou domů si mapku Ostravy začmáral černou tužkou. Myslel si, že se už nevrátí. Po dvou letech přijel znova a postupně získal k tomuto místu vztah. Od té doby neustále držel svoji základní linii a koncept. Je to architekt, který nám dokonce hlídá program v areálu. Bere to tak, že je pod tím jednou podepsaný, je to jeho dílo, a tak si hlídá jeho váženost.

Je obtížné tuto linii udržet?
Je to trošku potíž, protože z hlediska ekonomiky a provozu nemáme takový komfort jako areály typu Zollverein v německém Essenu nebo podobné areály v Polsku či Anglii, což jsou reaktivované památky zřizované přímo státem. Nejsou tedy tolik motivováni generovat finance, aby přežili. Jsou v podstatě udržovateli památkových a sbírkotvorných hodnot. My máme takový komfort zhruba z 30 % na určité aktivity, ale jinak musíme generovat zisk, abychom mohli fungovat. Neustále se však snažíme o to, abychom toho dosáhli kvalitním programem. Hlavní koncept zachovat areál a oživit ho vzdělávacím programem zůstává a my pořád říkáme, pojďme ty krásné kulisy využít k tomu, aby k nám rodiny a školy chodily do vědeckých center za neformálním přírodovědným vzděláváním. Když k tomu připočteme stavby jako Bolt Tower, která vycházela z velkolepé úvahy o složité konstrukci z hlediska statiky, pružnosti a pevnosti, je to další příklad, že inspiraci lze najít právě u nás.

To dnes potvrdí jak veřejnost, tak odborníci jako třeba památkáři, z nichž mnozí přitom původně poukazovali právě na příklady zahraničních projektů…
Víte, nikdo z nás v Dolních Vítkovicích není profesí památkář. Dříve nám často byly předkládány projekty jako Zollverein či proměny anglických brownfieldů. My jsme shodou okolností teprve loni vstoupili do evropského sdružení nejvýznamnějších industriálních památek, v němž je kromě nás z Česka ještě expozice Plzeňského Prazdroje. V prosinci u nás zasedalo představenstvo, kterého jsme se ptali, kde můžeme v Evropě získat další inspiraci. Řekli nám, že největší inspirací jsme pro všechny právě my. Brali jsme to jako zdvořilostní frázi, ale oni opravdu oceňují, že jsme dokázali zachovat charakter místa a zároveň držet ekonomiku provozu. Jsme unikátní příklad, že k industriálním areálům lze takto přistoupit a že v nich vedle zachování památek pro budoucí generace může fungovat také přirozená koncentrace návštěvníků. To nás ujistilo v tom, že tady nevymýšlíme hlouposti. Ale abych se vrátil k otázce, je paradox, že nás mnozí před lety posílali na exkurze do Německa, a oni teď odtud jezdí s chválou za námi. Jsme za to rádi. Díky tomu víme, že se zde nestalo nic zlého.

Určitou daní za úspěch je nálepka turistické atrakce, kterou za poslední rok navštívilo rekordních více než 1,5 milionu lidí. Už jste si na to zvykli?
To, že jsme označováni jako turistická atrakce, nám nevadí. Vždyť to v konečném důsledku pomáhá k tomu, že lidé k nám přirozeně a nenásilně chodí za vzděláním. Technicky se svým způsobem vzdělávají nevědomky už je tím, když k nám přijedou na festival nebo když si sednou ke kávě ve Světě techniky. Průmysl a technika je přitom oslovuje, obklopuje a my jsme připraveni starat se o unikátní prostor, jenž je výraznou kulisou pro všechny naše aktivity.

Naposled jste v minulém roce přistoupili k záchraně vysokých pecí č. 4 a 6. Jaké s nimi máte záměry?
Co se týká prací na odstrojení vysokých pecí 4 a 6, určitě máme zájem je nadále zachovat a obhospodařovat. Postupovali jsme a ještě letos budeme postupovat tak, aby další dvě vysoké pece areálu vypadaly podobně jako pec číslo 1. Výsledkem tedy budou další dvě zachované, odhalené a bezpečné vysoké pece. Oproti záchraně první vysoké pece, na které je dnes vyhlídka z Bolt Tower, je celý proces jiný jedině v tom, že na rozdíl od doby, kdy byl areál nepřístupný, kolem chodí lidé, kteří mají pocit, že něco nenávratně mizí. Můžeme však všechny ubezpečit, že jde o části, které ani pro památkáře nemají zásadní historickou hodnotu. I v tomto případě naše vize pořád platí. Pece chceme zachovat, ale hledáme programově i ekonomicky funkční náplň. Podle nás nemá smysl vysoké pece vyztužit, sanovat a pak je nechat bez dalšího využití. Věřím, že se nám povede uskutečnit variantu jejich náplně tak, jak ji vymyslel pan Pleskot. Udělal objemovou studii, která ukazuje, jaká hmota a objem se dá do prostoru vysokých pecí integrovat. Mohla by to být veřejná instituce, například knihovna.

U každé památky je velmi důležitá údržba. Předpokládám, že v případě ocelových konstrukcí to bude platit dvojnásob?
Nejsme na tom tak jako hrady a zámky, na kterých kámen, cihly a dřevo vydrží přece jen více než ocel. Je to materiál, který je z laického pohledu odolný, ale pro dlouhodobou životnost potřebuje pravidelnou péči. Více o údržbě řeknu trochu s nadsázkou. Když jsme řešili sanaci konstrukce vysoké pece, čelili jsme lobbingu mnoha společností z oboru stavební chemie. Šlo o obrovské sumy, které jsme si nemohli dovolit. Architekt Pleskot tehdy možná v legraci řekl, že má v Písku chalupu, kde před lety natřel ocelová vrata luxolem a nátěr pořád drží. Smál jsem se tomu, ale pak jsme to technicky analyzovali a přišli na to, že pro sanaci konstrukcí je to účinné a relativně levné řešení. Vysoké pece tedy dnes ošetřujeme mimo jiné i luxolem.

Vskutku prozaické řešení. Abychom vše uzavřeli, s jakou vizí půjdete do dalších let?
Po deseti letech vidíme, že to, co jsme chtěli, se naplňuje. V Dolních Vítkovicích vznikly kvalitní nové stavby a řadu původních se podařilo opravit. Areál má infrastrukturu, je bezpečný a funguje. Teď chceme, aby k nám dál přicházeli partneři, se kterými se o práci a rozvoj podělíme. Ostatně dávno nejsme na všechno sami. Přišel Jarek Nohavica s klubem Heligonka, Marta Pilařová s provozy na Hlubině a chystá se Národní zemědělské muzeum s interaktivní expozicí či Kofola s návštěvnickým centrem. To všechno jsou projekty, které svědčí o rozvoji Dolních Vítkovic i celého města.

Článek byl publikován v časopise Střechy-Fasády-Izolace 2/2018

Moje články a reportáže si můžete přečíst na zpravodajském webu Magazín PATRIOT. Jsou to příběhy (nejen) z Byznysu, ale také unikátní seriál o minipivovarech Pivní mapa či Fotbalový glosář.

Přehled mých aktuálních i předchozích projektů si můžete prohlédnout v referencích a více ukázek článků je pro vás připraveno v autorském portfoliu.